SYROVÁ PRAVDA O MEZILIDSKÝCH VZTAZÍCH

Každý člověk na této planetě řeší vztahy. Je to jedna z nejtěžších mezilidských disciplín, které se bohužel nikdo z nás nevyhne. Dnes bych ráda nastínila důvod, proč je tato disciplína tak nesmírně složitá a proč si většinu problému ve vztazích vlastně způsobujeme sami.

Pro každého člověka je od narození připraveno X škatulek, do kterých se zkrátka musí vecpat, aby byl v naší společnosti ‚dost dobrý‘. Aby byl dobrý přítel, partner, manžel…. Dobrá máma, dobrá hospodyňka, dobrá milenka….

Pravdou však zůstává, že my jako lidé jsme nezávislé bytosti, které obětují svou nezávislost pro něco vnějšího. Pro škatulku, která ve společnosti definuje naši IDENTITU.

Neexistuje, že by ve společnosti mohlo existovat něco, co se nedá nijak definovat. Velmi dobře jsem to pocítila sama na sobě, když jsem se bavila s jednou úžasnou ženou, kterou mám velmi ráda:

„A kdo je vlastně ten tvůj protějšek?“ ptala jsem se, „je to přítel nebo snad manžel?“
„No…. to je prostě můj Filip“, zaznělo na druhé straně.

Vím, jak zaskočená jsem tou odpovědí byla. Tehdy jsem něco takového slyšela úplně poprvé a přišlo mi to velice zvláštní.

Avšak v procesu a průběhu svých vlastních vztahů jsem si uvědomila, na jaké frekvenci mé vlastní vztahy vznikají a na jaké (a kvůli jaké) ty vztahy vlastně končí.

Frekvence ZÁVILOSTI.

Podvědomě jsem totiž věděla, že vztahy jsou tu od toho, aby mě držely. V mých nejtemnějších chvílích, v mých problémech a v mých potřebách bezpečí. Naučila jsem se, že vztahy jsou tu od toho, aby mi SLOUŽILY.

V jedné chvíli jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem si chtěla sprostě přivlastnit druhé lidi. Přivlastnit si jejich život, dostat je pod kontrolu a udělat si z nich své otroky.

Kdykoliv jsem byla na dně nebo mě prostě jen ovládla špatná nálada, měla jsem pocit, že by tu pro mě NĚKDO MĚL BÝT. V té době jsem ještě nebyla samostatná a věřila jsem iluzi, že pokud padnu, ostatní lidi mě musejí zvedat.

Takový to, když se stane něco fakt těžkýho a najednou cítíte, jak na vás jde emocionální kolaps. V té chvíli si vyhlédnete svou ‚oběť‘, na kterou to svoje trápení bez okolků hodíte. Někomu zavoláte a brečíte mu do telefonu a nárokujete si emocionální podporu. Máte pocit, že ta bolest je tak velká, že ji sami prostě nemůžete zvládnout. A protože jste nesamostatné bytosti, máte ve skutečnosti pravdu.

Pokud máte smůlu, potom ve vašem okolí takový člověk existuje.

Člověk, který vás skutečně chytne a nedovolí, abyste spadli na zem. V takovém případě však dochází k POSÍLENÍ VAŠÍ ZÁVISLOSTI. Jen těžko se budete schopni příště s problémy vypořádat sami. A o to těžší to bude, když okolo vás takový člověk najednou nebude. Vy jste se totiž naučili svoje problémy řešit pouze s pomocí druhých lidí. A co je ještě horší, jste na nich skutečně závislí a ani si to neuvědomujete. Dokonce máte tu drzost označit takové lidi za ‚špatné přátele‘, protože si dovolili tu nebýt, když JSTE SI PÍSKLI.

Pokud však máte štěstí, potom kolem sebe nikoho takového nemáte a na svoje problémy zůstanete sami.

V takovém případě už totiž máte jistý potenciál pro to, abyste se stali nezávislými. Těch situací přijde tolik, kolik bude potřeba, dokud nenajdete sílu SAMI V SOBĚ. A můžu vás ubezpečit, že to nebude ani trochu příjemné, protože sílu člověk nalézá AŽ NA SAMÉM DNĚ. Až když odejdou všechny berličky, všechny páčky a všechny jistoty. Až zůstanete jen vy a temnota. Nebudete totiž mít už žádnou jinou možnost, než se chytit sebe samých. Teprve poté může povstat vaše skutečná síla.

Je velmi vtipné, jak nás společnost dělá nesamostatnými. Od malička nám vsugeruje iluzi, že být slabý a nevědět, co se sebou, je normální. Mají to tak přece všichni.

A proto nám vytvořila vztahy s PŘEDEM DANÝMI KRITÉRIEMI, které nás mají držet, poskytovat nám emocionální stabilitu, jistotu a bezpečí, protože (řekněme si to na rovinu), jsme ze života naprosto podělaní.

Jsou to krásné škatulky, není liž pravda? Třeba takový MANŽEL.

Hodný ‚manža‘ – jakýsi přitroublý blbeček, který jde ženě na ruku, plní ji všechna přání, nosí peníze, stará se o děti, poskytuje emoční stabilitu…

Běda, jak si chlap dovolí z takové škatulky vystoupit. Třeba tím, že si bude přát trávit čas s jinými muži nebo svými vlastními koníčky. Za takové svobodné chování ho žena POTRESTÁ. Třeba uřvanou scénou, odmítnutím sexu nebo citovým vydíráním.

Přitom ženský, proboha, není právě MUŽOVA SVOBODA to, co nás nejvíc přitahuje??

Není to ta nejvíc sexy věc na světě? Muž, svobodně kráčející po světě, dosahující svých cílů, lovící mamuty (nebo sportovní trofeje) a hlavně muž, který se domů vrací, protože CHCE, nikoli proto že se to od něj očekává.

Jak moc vás přitahují POSLUŠNÍ PEJSÁNCI?

Kolik své ženské smyslnosti a respektu dáte pejsánkovi, aby měl chuť se příště zase vrátit? Tady však žádná smyslnost není potřeba, protože pejsánek poslušně sedí a čeká na vaše příkazy. Mimochodem, pápá v tu chvíli udělá i vaše ženskost, protože ji VŮBEC NEPOTŘEBUJETE.

Nejškodlivější na lidských vztazích jsou jakékoliv škatulky.

Každé označení vztahu totiž skrývá jakousi agendu toho, jaký by ten vztah měl ‚správně‘ být.
A všichni nevědomě padáme do pastí, které nám KRADOU NAŠI IDENTITU.

Když však o někom řekneme: „To je můj Filip“, dáváme tím jasně najevo, že ten člověk existuje sám za sebe, že už má nějakou svou identitu, kterou mu nechceme ukrást tím, že si ho podrobíme.

Takovéto typy vztahů jsou totiž oproštěny od frekvence ZÁVISLOSTI a vznikají v NEZÁVISLOSTI a ve SVOBODĚ.

Takové vztahy nebolí, protože do nich dva lidé vstupují dobrovolně a se vzájemným souhlasem. Není v nich těžkost očekávání, jak by ten vztah ‚měl být‘. Je to jen čistá radost ze sdílení sebe sama s druhým člověkem.

A v takových vztazích se ukrývá budoucnost našeho svobodného lidského společenství.

S láskou ❤

Marika Paul