PROČ ČLOVĚK NEMÁ SVOBODNOU VOLBU, ALE VE SKUTEČNOSTI TO VŮBEC NEVADÍ

Existuje jedno téma, které vždy spolehlivě rozdmýchá oheň mezi lidmi. Téma o svobodné volbě člověka. Moment, kdy se vynoří nepříjemná fakta, začne boj proti nechtěné pravdě, která ohrožuje naši mentální iluzi, ve které si tak ‚svobodně‘ chrochtáme…

Vždycky jsem milovala heslo: „Každý svého štěstí strůjce“, vystihovalo totiž podstatu přesvědčení, které jsem uvnitř sebe nosila. Jako velmi mladá jsem se dívala okolo sebe a odsuzovala lidi, kteří se potýkali s určitými problémy, protože jsem myslela, že si za to mohou sami. Věřila jsem, že lidé mají rovné šance a nechápala jsem, proč si nedokážou ‚zařídit‘ lepší život. Vyrůstala jsem v bublince, kterou pro mě vytvořila moje rodina, kde finanční zajištění nebyl problém. A jelikož jsem se pohybovala mezi sobě podobnými, dojít k přesvědčení, že jsem ‚pánem svého života‘ bylo přirozené vyústění procesu mladého člověka a jeho subjektivního vnímaní reality.

ŽIVOT V ULTIMÁTNÍ ILUZI

Když řeknete lidem, že si ve skutečnosti vůbec nic nevolí, většinou se okamžitě postaví na zadní. Obvykle jsou skálopevně přesvědčeni, že každý den udělají desítky rozhodnutí, kterými jsou schopni změnit svůj osud. Téměř žádný racionálně uvažující člověk neřekne, že je ovládán ‚něčím mimo svou kontrolu‘, co za něj činí rozhodnutí. Myslím, že v našem světě je to na hraně až veřejného zesměšnění, když zdravý a příčetný člověk věří v ‚nezlomnou moc něčeho vyššího‘. Moderní bytosti jsou zkrátka přesvědčeny o kontrole a absolutní moci nad svým životem. Jelikož už nám nevládne Bůh pod pohrůžkou zatracení v pekle, přirozeně si vládneme sami a přirozeně se chceme stát bohy. Naše mysl si přebírá kontrolu na životem jako takovým. Má totiž strach. Z minulosti ví, že nebezpečí přichází nečekaně, proto se musí pojistit. Vytvoří neprůstřelný systém, kde budeme mít jeden druhého pod kontrolou. Kde budeme vzdorovat smrti a zrození (záchrannou zdravotnickou službou i umělým oplodněním) a kde ty nejúspěšnější odměníme orgastickým pocitem o tom, že si svůj život tvoří sami, že ho můžou ovlivnit a dokonce, že ho můžou k obrazu svému i změnit.

CO TEDY VOLÍ NAŠE REAKCE?

Každý z nás se narodil do světa, který si nijak svobodně nezvolil, ale prostě se do něj jednoho dne ‚probudil‘. Můžeme vymyslet různé duchovní důvody toho, proč jsme přišli, ale faktem zůstává, že každý z nás je ‚vězněm‘ svého těla a ‚vězněm‘ příběhu, který toto tělo prožívá. Své jméno jsme si nezvolili, svou národnost a pohlaví jsme si nezvolili, svůj vzhled jsme si nezvolili, svou rodinu jsme si nezvolili, tohle všechno prostě máme. Život, který jsme prožili např. do našich 6 let, byl zcela mimo naši kontrolu. Nemohli jsme ovlivnit jací budou naši rodiče a jak zareagují na naše potřeby. Byli jsme jim vydáni zcela napospas. V době, kdy si začneme uvědomovat svou vlastní individualitu, už se ‚probouzíme‘ do života, kdy jsme hotové, naprogramované bytosti…

Pak jsme dospělí a jdeme do kina na nějaký film. Na konci z toho filmu máme nějaký pocit/dojem. Moje otázka zní: „Volíme si výsledný dojem, který v nás film zanechal, nebo tam ten dojem prostě jen je?“. Když ostatním tento dojem sdělujeme, říkáme jim: „Po zvážení všech aspektů filmu jsem se vědomě rozhodl vyvolat v sobě pozitivní výsledný pocit“? Co tedy vyvolalo náš pozitivní nebo negativní pocit z filmu? Je to něco, nad čím máme kontrolu?

Po kině jdeme ještě na večeři. Objednáme si jídlo, které jsme nikdy předtím nezkoušeli. Další otázka zní: „Zvolili jsme si, zdali nám nové jídlo chutnalo nebo ne?“ Mohli jsme si na základě kombinací chutí, kuchařského úsilí a ceny za pokrm zvolit své sympatie či antipatie? Nebo jsme prostě jen strčili vidličku do pusy a bylo rozhodnuto? Můžeme tato svá vnitřní nastavení změnit? A jestliže ne, co tedy naprogramovalo naše tělo k tomu, aby mu chutnaly určité potraviny?

TEN, KDO SE VZDÁ ŽIVOTU

Když někdo přijme fakt, že si v životě nic nevolí a sedne si, ‚aby to za něj ten život nějak zařídil‘, brzy zjistí, že se za něj nezařídí vůbec nic. Největším paradoxem člověka je fakt, že ŽIJE ŽIVOT NAD KTERÝM NEMÁ ŽÁDNOU KONTROLU, ALE MUSÍ HO ŽÍT ZPŮSOBEM, JAKOBY JI MĚL. Nakonec stejně bude muset ráno vstát, najíst se a jít se s tím světem nějak poprat. Důležité je, s jakým vědomím se bude prát. Zdali se dokáže uvolnit nad faktem, že život není třeba nijak měnit, že se může pouze žít.

Takže jak se vám líbil článek? Zvolili jste si na základě objektivních kritérií, nebo se uvnitř vás jen probudil souhlas či nesouhlas? 🙂
A ať už je pravda jakákoliv, nejlepší je, když si ji člověk ověří a otestuje na vlastní kůži.

S láskou 

Marika Paul