JAK SE TANČÍ S DÉMONY

Přijmout temnou stránku vlastní osobnosti, tzv. ‚stín‘ je jedno z nejpopulárnějších témat dnešní doby. Každej kouč a každý správný guru musí mít zpracovaný vlastní stíny a nejlépe by měl učit druhý, že pokud nepřijmou svůj stín, nemůžou nikdy dojít kompletní vnitřní seberealizace. To je určitě částečně pravda. Dnes se však chci zabývat tím, jak to vypadá, když s oným stínem žijeme každodenní, obyčejný život.

Možná jste si všimli, že popření temné stránky lidství je běžnou praxí naší společnosti. Tenhle fenomén se zrodil v Americe, kde jsou posedlí potlačováním všeho negativního a stavění pozitivismu na piedestal. V Americe a ostatních západních zemích nemůžete vyjádřit svůj negativní názor jen tak, bez následků. Nemůžete být vůči ostatním nesnášenliví a dokonce ani nesmíte říct, že se vám nedaří dobře. Západní svět je mistrem přetvářky a mistrem v popírání nelíbivých a nepohodlných aspektů lidské bytosti, které potom bublají pod povrchem a při nejbližší příležitosti bouchají s nesmírnou intenzitou doprovázenou agresí, nenávistí a násilím.

KONEC LIDSKÉ PŘIROZENOSTI

Vždycky jsem si myslela, že asimilovat svůj vlastní stín znamená přijmout, že jsem ‚zlej‘ člověk. Že uvnitř mě je skrytá nějaká obluda, co chce všechny zavraždit a vyhladit civilizaci z povrchu zemského. Že budu muset přijmout, že jsem někdo, kdo přišel způsobovat lidem nepříjemnosti a chaos. Myslela jsem, že přijmout stín znamená vpustit do svého života démony a stát se něčím, co je minimálně hodno opovržení a že se tím potvrdí jeden z mých strachů o tom, že mě nikdo nemá rád. Jak jsem však postupovala životem a dovolovala si být více a více sama sebou, zjistila jsem, že stín je ve skutečnosti něco, co vzniká, protože potlačujeme sami sebe, a protože nám v této společnosti není dovoleno chovat se tak, jak bychom skutečně potřebovali. Je to úplně stejné jako v tom velkém měřítku s Američany – tak dlouho se potlačuje přirozené vyjádření ‚negativních‘ aspektů člověka, až se z nich ten démon doopravdy stane a začne nekontrolovatelně bouchat na všechny strany. Pochopila jsem, že ve skutečnosti můj stín nikdy ani neexistoval, ale vznikl až v průběhu mého života, když jsem začala potlačovat ‚společensky nepřípustné‘ chování své osobnosti.

TAM, KDE SE SKRÝVÁ DÉMON

A co to vlastně je to ‚společensky nepřípustné‘ chování? Je to jednání, které bychom úplně nejpřirozeněji udělali, pokud by nám to dovolovaly společenské normy. Například bychom nešli na rodinnou oslavu, protože to ve skutečnosti nesnášíme nebo se nám tam zrovna nechce. Nebo bychom řekli ‚ne‘, kdyby nás někdo žádal o laskavost. Anebo bychom jednoduše projevili svoje emoce a řekli to, co si doopravdy myslíme. Nebo možná ještě něco horšího – chovali bychom se arogantně, bezohledně a ignorovali druhé. Všechny tyto ‚nepřípustné‘ způsoby chování jsou nepřípustné proto, že ZPŮSOBUJÍ DRUHÝM LIDEM NEPŘÍJEMNÉ POCITY. Takže si  zvolíme, že tyto nepříjemné pocity způsobíme raději sobě a potlačíme se PROTOŽE SE TO TAK PŘECE DĚLÁ. A to, co jsme potlačili, si schováme někam hluboko a budeme předstírat že to vůbec neexistuje. A v momentě, kdy se nějaká černá ovce zachová tak, JAK BYCHOM SE NEJRADĚJI ZACHOVALI I MY SAMI, odsoudíme ji, protože si dovolila něco, co jsme my sami nedokázali. A v těchto drobnostech se potom střádá náš ‚stín‘ z našich ‚negativních‘ vlastností, až z něho vznikne onen démon, kterého se tolik bojíme.

MANIPULACE VINOU

Pro mě osobně se všechno tajemství skrývá v žití vlastní přirozenosti. Když jsem byla malá holka a začala jsem chodit do školy, poprvé jsem ucítila, co to pro mě znamená být ‚sama sebou‘. Byla jsem malý svéhlavý spratek, který velmi okatě dával najevo, co si myslí o celém vzdělávacím systému, škole, učitelích, kostelu a náboženství, kam jsem z donucení musela chodit. Byla jsem povýšená snobka, co se na všechny dívala z patra, protože se cejtila, že je ‚něco víc‘. Organizovala jsem svoje kamarády a spolužáky aby mě poslouchali a dělaly se věci podle mě. Vždycky jsem říkala, co jsem si myslela a uměla jsem dát průchod svým emocím zcela přirozeně a nikdy jsem se za ně nestyděla. Ale systém mě rychle srovnal a zasadil do mě první semínka sebepopření, které naplno vykvetly když mi bylo okolo pětadvaceti. Naučila jsem se věřit, že je to moje vina a že je se mnou něco špatně, protože mám ‚společensky nepřípustné‘ chování. Ale dneska vím, že jsem jen byla sama sebou a že taková mám být, protože jsem Manifestor a protože prostě fakt jsem nevymáchaná držka a je mi ve skutečnosti jedno, že se to lidem nelíbí.

KDYŽ PŘESTANEME HRÁT TYHLE HRY

A tak jsem pochopila, že celej můj stín je vlastně v tom, že se někdy chovám způsobem, který druzí odsuzují a který se v naší společnosti moc netoleruje. Ale v jádru jsem ve skutečnosti světlá bytost, která přišla milovat druhý lidi a učit je, jak se mají mít rádi i oni sami. A abych to mohla dělat a nikdo mě neotravoval, mám tvrdou slupku s ostnama, která pobodá každýho, kdo si na mě bude dovolovat 😉 . A to je všechno. To jsem já a tohle je můj stín.

Je neuvěřitelné, co jsme ve skutečnosti vytvořili, protože jsme chtěli být poslušné stádečko. A já tu sedím a celýmu světu a jeho absurditě se nestydatě směju 😀

S láskou 

Marika Paul